Dajbych.net

Ve ves­míru jsou statisíce drob­ných úlomků. Jedná se zbytky třetích stupňů rake­tových nosičů, nebo vys­loužilé družice. Je­jich hyb­nost je obrovská, proto mo­hou poškodit plášť ISS. Ob­jekty větší, než je­den cen­timetr dokáží zachytit radary USAF. Na zák­ladě je­jich varování se pak vy­dá­vají pokyny pro manévrování ISS nebo vy­dá­vají do­poručení ne­provádět EVA. Mezi různými úlomky na or­bitě je také asi 44 vys­loužilých plu­to­niových ter­moelek­trických gen­erá­torů.

Plu­to­niové gen­erá­tory použí­valy sovět­ské radarové družice, které sle­dovaly zá­padní loďstvo. Družice musely lé­tat nízko, aby mohl radar zjis­tit co ne­jvíce údajů. Solární pan­ely neměly tou dobou dostatečný příkon pro provoz radaru. V druhé řadě by také třením o at­mos­féru výrazně snižo­valy dráhu družice, což by krátilo její živ­ot­nost. Me­todu snížení dráhy solárními pan­ely použila cíleně napřík­lad sonda Mars Global Sur­veyor. Rusové po skončení živ­ot­nosti vys­třelili já­dro or­bitál­ního reak­toru na vyšší dráhu (ale­spoň tedy u těch, kde od­palo­vací sys­tém ne­sel­hal), kde vy­drží stovky let. Na druhou stranu se však do pros­toru uvol­nila ra­dioak­tivní ka­palina primárního okruhu reak­toru.

Místo plu­to­niových reak­torů jdou také použít ra­dioi­zo­topové články, napřík­lad s ra­dioak­tivním plu­toniem 238. Vyzařuje sice jen alfa čás­tice, které od­stíní obyče­jný pa­pír nebo něko­lik cen­timetrů vz­duchu, ale je je­dovaté. Je to vlastně ne­j­tox­ičtější anor­gan­ická látka. V dubnu 1964 zanikla v at­mos­féře nav­i­gační družice Tran­sit-SB. V at­mos­féře se sice rozp­týlil jen kilo­gram plu­to­nia 238, ale i to stačilo na to, že NASA z pol­i­tických důvodů používá ra­dioi­zo­topové články jen v nezbyt­ných pří­padech pouze na mezi­plan­etárních sondách.

Ne­jvětší prob­lém způ­so­bila Čína, když demon­s­tračně ses­třelila družici řízenou střelou. Po je­jím zásahu vzniklo 11. ledna 2007 přes 2 300 úlomků ve­likosti gol­fového míčku a 30 000 úlomků ve­likosti mince. Spo­jené státy krátce na to také ses­třelily svou družici USA 193, ale pro­tože byla na sk­lonku své živ­ot­nosti, úlomky byly na nízké dráze, takže neměly co ohrozit.

Ná­drže posled­ních stupňů nos­ných raket jsou ves­mírné časo­vané bomby. Ob­sahují zbytky paliva, je­hož ob­jem může dosa­ho­vat i desítek kilo­gramů. Jak se ná­drž slunečním zářením roz­tahuje a sm­ršťuje, pos­tupně ztrácí pevnost, až jed­noho dne ex­plo­duje. Tím vznikne z jed­noho velkého ob­jektu, který se dá snadno sle­dovat, řada menších, které se sle­dují špatně. Novější ná­drže mají ven­tily, které se po vy­ne­sení užitečného zatížení mírně otevřou, aby palivo volně vytěkalo do pros­toru, nebo v ná­drži ztuhlo.

První neřízená srážka dvou družic nastala v dějinách naší plan­ety 12. ledna 2009, kdy se nad Si­biří střetly dvě teleko­mu­nikační družice. Ak­tivní civilní družice Irid­ium 33 se srazila s ne­funkční vo­jen­skou družicí Kos­mos 2251. Ač se dráhy všech ak­tivních a pa­sivních družic sle­dují, aby mohly ty ak­tivní pří­padně manévrovat a srážce přede­jít, vy­počtená dráha Kosmu 2251 nebyla přesná. Po střetu vzniklo na 600 úlomků, které mo­hou poškodit okolní družice. Na dráze, kde ke srážce došlo, je totiž vcelku rušno.

Ne­jvíc těsno je na polární dráze, pro­tože z ní lze sní­mat celou plan­etu. Je na ní naprostá většina vo­jen­ských družic a tím pá­dem i ne­jvíce od­padu. Pokud družice ne­selže z ne­nadálých příčin, je těsně před ukončením živ­ot­nosti převe­dena na vyšší dráhu, aby její dráha nebyla kolizní s dra­hami ak­tivních družic. Dělá se to proto, že pro návrat do at­mos­féry je potřeba změna rychlosti o 1 500 m·s⁻¹ kdežto převe­dení na parko­vací dráhu pouze 11 m·s⁻¹. To je však také skvělé místo, kam lze za­parko­vat vo­jen­skou družici a před­stírat, že už není ak­tivní.

V březnu 2009 musela posádka ISS pre­ven­tivně zau­j­mout místo ve svém křesle v evakuačním So­juzu. Ke stanici se nepo­zorovaně při­blížil sh­luk úlomků. V době je­jich od­halení už bylo příliš pozdě na manévrování stan­ice. Proto se posádka připrav­ila k evakuaci v pří­padě zasažení stan­ice a následné dekom­p­rese.

Zatím ne­jvětší pa­sivní družicí, která neřízeně vs­toupila do at­mos­féry, byl 43 tunový Saljut 7. Stan­ice Sky­lab a Mir byly sice větší, je­jich zánik byl však řízený. Dvaceti­tunový Saljut 7 byl vy­ne­sen rake­tou Pro­ton. Jed­nalo se o výz­namný článek ve vývoji modulárních stanic. Nacvičo­valo se na něm připo­jování dalších modulů. V roce 1985 byl rozšířen o dvaceti­tunový Kos­mos 1686, což byl upravený TKS, tedy zá­sobo­vací loď pro vo­jen­ské stan­ice Al­maz. Od roku 1986 nebyla stan­ice obý­vaná a v únoru 1991 vs­toupila do at­mos­féry. Zbytky, které v ní neshořely, dopadly na území Ar­gentiny.